PRVNÍ HOŘE - Achtung, Sultan!
MInule jsem zase kecal. Tohle je totiž další dokonalá deska tohoto úžasného tělesa. Radost tohle poslouchat. Už zas.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Je jako buldok, co nedokáže zastavit, dokud kořist nedohoní. Agent Johnny Utah pronásleduje svého rivala. Zdolává vysoké ploty, proskakuje sklem, odráží útok hlídacího psa. Běžecká honička se blíží ke konci. Padouch seskakuje na dno betonového říčního kanálu a uhání dál. Utah skočí taky, ale staré zranění z fotbalu zarazí do jeho kolene osten bolesti. Leží na zemi, vytahuje služební zbraň a míří na prchajícího bankovního lupiče. Utah ví, kdo se pod gumovou maskou prezidenta Ronalda Reagana skrývá, což mu situaci značně ztěžuje. Oči obou mužů se na okamžik střetnou. V tom vzájemném pohledu je vše podstatné. Utah zaváhá. Srdce proti předpisům. Přátelství a otázka morálky svádějí krutý vnitřní konflikt. Měl by stisknout spoušť, ale nedokáže to.
O americké režisérce Kathryn Bigelow se s trochou nadsázky říká, že jde o jedinou ženu v Hollywoodu, která má koule. Ještě aby ne, když byla dva roky provdaná za Jamese Camerona, jednoho z nejtvrdších vizionářů filmového průmyslu. Označit jí za režisérku akčních filmů není vůbec od věci, jelikož její filmografie se vyznačuje značnou dávkou adrenalinu, přítomností parádních akčních čísel a drsných mužů i žen. Nebojí se reflektovat nekašírovanou realitu formou snímku Smrt čeká všude (2008) a ráda se šťourá i v nedávné historii, což nám předvedla v napínavé fresce 30 minut po půlnoci (2012). Dokonce se jednou pustila i do divácky oblíbeného sci-fi žánru, avšak v tomto případě zůstal ambiciózní projekt Zvláštní dny (1995) trestuhodně nedoceněn. Výrazným kořením jejích snímků jsou bezpochyby odhodlání muži a ženy zákona. Po odvážné policistce v podání Jamie Lee Curtis, která v ponurém thrilleru Modrá ocel (1990) pátrá po nebezpečném psychopatovi, uvedla Bigelow na plátna kin elektrizující akční kriminálku Bod zlomu (1991), kde se mladý agent FBI snaží infiltrovat do komunity surfařů, kteří si pohodový život na rozpálených plážích zpestřují přepadáváním bankovních poboček.
Ve své době šlo o neortodoxně podaný akční snímek, který krom jiného obsahoval i menší dávku mysticismu, ale hlavně nastartoval kariéru Keanu Reevese a zavedený hezounek Patrick Swayze zase všechny posměváčky přesvědčil, že opravdu umí hrát. Bod zlomu operuje se stokrát ochrannými klišé a dává na odiv klasické trademarky typické pro akční žánr. Hodný polda v utajení, co stíhá padoucha. Dále tu máme přepadávání bank, přestřelky, honičky a samozřejmě i osudovou ženu v nesnázích. Tohle všechno tu již sice bylo nesčetněkrát, ale Bod zlomu přesto dokázal vybočit z řady a zaujmul v akčním žánru jedinečné postavení. Film se nezaobírá složitou analýzou svých postav, jako spíše důvodem jejich počínání. Všechny ty seskoky padákem, surfování a vykrádání bankovních poboček, mají kořeny ve smýšlení jedinců, kteří chtějí žít na maximum.
Kathryn Bigelow zkoumá skupinu lidí, jejichž touha oddávat se nebezpečí, stojí a padá na životním přesvědčení, jaké preferují. To je ten důvod, proč se film tolik odlišuje od svých obdobně laděných žánrových bratříčků. Zdejší antihrdinové nereprezentují muže činu, ale nadšené propagátory jednotného myšlení, pro které je nebezpečí součástí jejich filozofického přesvědčení. Tím se odlišují od řadových záporáků z tuctových akčních snímků. Pokud k tomu připočteme fakt, že režisérka je mimořádně talentovaná a dokáže divákovi předestřít přehlednou akci napumpovanou napětím, získáme ucelený produkt disponující myšlenkovým přesahem. Reeves a Swayze navíc stvořili magnetizující duo charismatických postav stojících na opačných stranách barikády, mezi nimiž přesto funguje jen těžko popsatelná chemie, vzájemný respekt a obdiv. Bod zlomu během premiéry působil jako učiněné zjevení a uvedené styčné body zapříčinily, že si svůj cejch akční klasiky musel tvrdě vybojovat. Naskočme tedy na pomyslnou vlnu a nechme se unášet příběhem o vzniku tohoto jedinečného, možná trochu opomíjeného filmového díla.
Příběh snímku Bod zlomu začíná u jednoho nepříliš známého scenáristy a občasného producenta. W. Peter Iliff opravdu nepatří mezi chlapy, jejichž jméno by na půdě Hollywoodu nějak rezonovalo. Do dění vstoupil díky projektu Příběhy ze záhrobí (1989 - 1996), který si koncem osmdesátých let vybudoval slušnou reputaci, jelikož seriálů s hororovou tématikou tu zrovna moc nebylo. Černohumorné historky se snažily navázat na duchovní odkaz seriálu Alfred Hitchcock uvádí (1955) a jeho přímé pokračování z roku 1985. Zajímavá spleť scénáristů a režisérů, mezi nimiž vyčnívali Richard Donner, Walter Hill, Andrew Kevin Walker či Arnold Schwarzenegger (ano, i nezničitelný Arnie si zkusil post režiséra) nabízela ideální startovní pozici, kde si Peter Iliff mohl vyzkoušet své pisatelské schopnosti.
Někdy v tomto období scenárista ze šuplíku vytáhl námět o skupině surfařů, kteří si na svůj nákladný životní styl „přivydělávají“ přepadáváním bank. Rozpracovaný námět odkoupilo studio 20th Century Fox již v roce 1986. Tou dobou však projekt s pracovním názvem „Johnny Utah“, jehož se měl zhostit Ridley Scott, zamrzl. Peter Iliff se k němu s nově získanými zkušenostmi vrátil a rozvedl jej do podoby plnohodnotného scénáře. Po kancelářích studia se shodou okolností pochyboval „železný Jim“, který zastával post výkonného producenta a zrovna hledal nový materiál pro svou nastávající manželku Kathryn Bigelow. Thriller Modrá ocel sice nepředstavoval žádný kasovní trhák, ale prokázal, že mladá režisérka disponuje výjimečnými režijními schopnostmi a mohla by zvládnout i první velkorozpočtový projekt. Oba partneři tedy dali hlavy dohromady a scénář ve všech ohledech vylepšili, přidali do něj prvky mysticismu a zdůraznili prvek chlapáckého přátelství. Zatím však nepředbíhejme.
Již od samotných prvopočátků kinematografie platilo jedno nepsané pravidlo. Režijní řemeslo je čistě mužskou záležitostí. V kontextu dané doby nešlo samozřejmě ani zdaleka o jediný obor ovládaný mužským pokolením. Ostatně, ženy se za zbourání archaické představy o služkách v domácnostech, co rodí děti, obskakují plotnu a drží klapačku, rvaly dlouhá desetiletí. My však zůstaneme pouze u pohyblivých obrázků.
Za průkopnici, která dokázala zkrotit kameru a zasadila se o revoluční režijní techniky, můžeme považovat Němku Leni Riefenstahl. Stačí si pustit její nacistické propagandisticky strukturované filmy Triumf vůle (1935) a Přehlídka národů (1938). Užití velkého počtu kamer, panoramatické záběrování z výšek, efektní střih, natáčení pod vodou. Riefenstahl byla jedním z prvních režijních vizionářů využívajících kolejnice pro kameru, aby mohla zachytit dynamický pohyb sprinterů na běžeckém oválu. Dokonce používala i zpomalené záběry s cílem získat a podtrhnout dramatický efekt u některých konkrétních scén, což bylo ve třicátých letech opravdu neslýchané (alespoň jedna užitečná věc vzešlá z Třetí říše - a co pervitin? pozn. korektora). Politická naivka s růžovými brýlemi, kterou nacisté v jistém ohledu fascinovaly, musela po válce čelit desítkám žalob, pomluv a obvinění. Nikdy se neprokázalo, že by někoho udala či zaprodala a dle pravomocných verdiktů soudu se ani nepodílela na válečných zvěrstvech druhé světové války. Cejch nacistky sebou ale přesto musela vláčet po zbytek života. O Leni Riefenstahl si můžeme myslet, co chceme, ale nikdo nemůže zpochybnit její přínos světové kinematografii, neboť inovativní a revoluční postupy, které zpropagovala, se ve filmech a dokumentaristice používají dodnes. Především ale otevřela téma o pozici žen na režijní stoličce.
V následujících dekádách se k režijnímu kormidlu dostala hrstka dalších talentovaných žen z nejrůznějších koutů světa. Za našince musím určitě zmínit výraznou tvář československé nové vlny Věru Chytilovou. A přesto. V Hollywoodu sedmdesátých let převládal konzervativní šovinismus mířený vůči něžnému pohlaví. Pojem „ženská režisérka“ zněl v uších některých zavedených špiček filmového průmyslu stále trochu exoticky. Předsudky se netýkaly jen atraktivních osob na režijní stoličce, ale také těch před kamerou. Odvážné ženské hrdinky, které určují pravidla, ovládají situaci a likvidují nadřazené alfa samce, byly ještě hudbou budoucnosti (tedy minimálně v hollywoodském prostředí). Pozici sexuálních objektů na jedno použití, případně manipulativních hraček ovládaných muži, dokázala trochu narušit až undergroundová blaxploitation scéna, která ze svých útrob vyvrhla černou krásku Pam Grier, jednu z prvních akčních hrdinek. Šlo spíše o výjimku, do níž určitě spadá i první Vetřelec (1979) od Ridleyho Scotta. S příchodem let osmdesátých se o slovo začala hlásit další cílevědomá a nesmírně ambiciózní žena. Žena, pro níž zastaralé konvence ve filmovém průmyslu nepředstavovaly překážku, ale výzvu.
Kathryn Bigelow pochází z Kalifornie, konkrétně ze San Carlos, kde se 27. listopadu 1951 narodila. Byla jedináčkem žijícím ve stabilním rodinném zázemí. Po matce Gertrudě Kathryn, která dlouhá léta pracovala jako knihovnice, získala norské geny a její otec Ronald Elliot Bigelow se zase dlouhodobou pílí vypracoval na manažerský post v továrně na výrobu laků a barev. Díky uvolněné výchově vnímala Kathryn rodiče jako skvělé kamarády, kteří vždy podpoří její sny a tužby, což v případě mladé dospívající dívky znamenalo hlavně malování. Bigelow měla od dětství výrazné umělecké nadání. Kreslení, malba, sochařské pokusy. Po absolvování středoškolského vzdělání nastoupila vysoká, atleticky stavěná Bigelow na San Francisco Art Institute. Zdálo se, že malba bude její životní cestou. Měla krátce před dvacítkou a film vnímala v rovině běžného konzumního zboží určeného pro zábavu. Navštěvovala s přáteli kina, občas zašla do divadla, ale ani v nejmenším nepomýšlela na filmařskou kariéru.
Osudným se jí stal rok 1972. Přestěhovala se do New Yorku, kde prožila první vážnější známost a také si na vlastní kůži okusila běžné starosti lidí, kteří musejí otáčet každý cent, aby v každodenní rutině přežili. Byla to hubená léta, ale Bigelow nalézala útěchu v malých zapadlých kinech a poprvé se tak dostala k evropskému filmu. Tehdy si uvědomila, že kinematografie je umění jako každé jiné. Slavné Whitney Museum of American Art, v tomto období pořádalo nezávislý studijní program pro nadané žáky. Čerstvá držitelka bakalářského titulu výtvarných umění, začala v rámci programu experimentovat s filmem a přivydělávat si různými aktivitami (jeden čas třeba pomáhala s prodejem bytů u malé realitní společnosti). Podnětné prostředí plné kreativity začalo formovat její budoucí směřování. Od malířských pláten a štětců stále častěji utíkala k filmu. Občas někomu zapózovala před kamerou, jindy vzala do ruky kameru sama, případně se blíže seznámila s filmovým střihem. Jejího zápalu si brzy všiml excentrický umělec Vito Acconci, který jí pobídl k vnitřnímu rozvoji a dalšímu studiu.
Kolem roku 1975 vstoupila Bigelow do postgraduálního filmového programu na Columbia University. Zde studovala filmovou teorii, kritiku a své snažení završila získáním magisterského titulu. Psala filmové články, recenze, eseje a natočila svůj první krátkometrážní snímek The Set-Up (1978). Sedmnáctiminutový kraťas zabývající se otázkou svůdnosti filmového násilí našel přízeň u Miloše Formana, který tou dobou na Columbia University přednášel a vyučoval. Byl to silný impuls, prozření a utvrzení v nastavení správného kursu. Bigelow začala kameru vnímat jako štětec, s nímž tvoří „oživlé“ obrazy. Cokoliv si usmyslí, může pomocí filmových kouzel zhmotnit. Film ji fascinoval a do osmdesátých let vkročila s odhodláním a hrdostí. Neodbytný pocit o existenci jakéhosi odporu vůči ženám za kamerou se rozhodla ignorovat. Uvědomila si totiž dvě věci. Nikdy nedokáže změnit své pohlaví a rozhodně nedokáže přestat milovat film. Nechť se jí tedy předpojatí chlapi raději klidí z cesty, protože změna životní vášně nepřicházela v případě začínající režisérky v úvahu.
Rané režijní příspěvky Kathryn Bigelow určitě nelze označit za zlomová, pokroková nebo vyloženě úspěšná díla. Drama Nemilovaná (1981) a poetická variace na upíří tématiku Na prahu temnot (1988) spíše sloužily jako praktické cvičení, na němž si režisérka testovala své schopnosti. Na obou snímcích je přesto vidět záměrná snaha manipulovat s žánry, využívat zažitá klišé a stavět je na hlavu. Pro Bigelow bylo vždy důležité pohybovat se ve známém terénu, který může zorat, rozebrat a následně sestavit takřka totožnou konstrukci, přinášející publiku trochu jiný zážitek. Toho si všiml i věčný provokatér Oliver Stone. Právě on jí pomohl s realizací snímku Modrá ocel, za což mu je režisérka dodnes vděčná. Druhým osudovým mužem v životě Katherine Bigelow byl James Cameron. Kromě vzájemné přitažlivosti, byl úspěšný režisér fascinován i skutečností, že jde o ženu, která si na place dokáže zjednat pořádek a respekt herců i štábu. Ostatně, Cameron má pro nezávislé ženy celoživotní slabost.
V zásadě ho můžeme označit za feministu minimálně v tom, jak se staví ke svým vlastním filmovým hrdinkám. Sarah Connor, Elen Ripley, Rose DeWitt Bukater. To vše jsou ženy činu, jež přebírají iniciativu a stávají se hybnou silou v dějových obloucích. Dokáží se prosadit v testosteronem infikovaném prostředí a dělají zásadní rozhodnutí. Válečnice, akční hrdinky, emancipované vlčice chránící své smečky. Není tedy divu, že sebevědomá Bigelow obklopená mužským prostředím dokázala zavedenému režijnímu esu zamotat hlavu. Během premiéry filmu Modrá ocel, byly již obě hrdličky zasnoubené a Cameron pro svou vyvolenou nalezl nový projekt. Scénář s názvem „Johnny Utah“, dostal po rozsáhlých přepisech nové jméno Bod zlomu a Kathryn Bigelow mohla poprvé vstoupit do náručí ryze akčního žánru.
Pokud vám z pozice výkonného producenta kryje záda James Cameron, máte z poloviny vyhráno. Režisérka dostala k dispozici necelých pětadvacet milionů dolarů a značnou volnost ve výběru herců i členů štábu. Kameru si vzal na starost Donald Peterman. Nepříliš známý, avšak inovativní profesionál s talentem pro zachycení panoramatických záběrů a prací se světlem. Za perfektní kameramanské řemeslo u filmu Star Trek IV: Cesta domů (1986) byl dokonce nominován na Oscara.
Důvody, proč dostal scénář nový název, jsou vlastně dva. Za prvé tu byla potřeba přijít s něčím, co vyloženě odkazuje k tématu surfování, tedy k jednomu z hlavních témat příběhu. Výraz Bod zlomu (v angličtině Point break) vychází ze surfařské terminologie a označuje podvodní skalnatý, korálový či písčitý bod, kde dochází ke vzniku ideálních vln. Rozhodně lepší varianta, než původně zvažovaný název „Riders on the Storm“ inspirovaný stejnojmennou písní rockové skupiny THE DOORS. Druhý důvod souvisí s přepisem scénáře. Bigelow i Cameron si při psaní uvědomili, že agent FBI a jeho úhlavní protivník, si jsou rovni. Ani jeden nepřevyšoval toho druhého. „Johnny Utah“ sváděl k falešné domněnce, že jde o stěžejní postavu filmu.
Jakmile máte v příběhu dvě výrazné postavy, logicky budete hledat i dva výrazné herce. Proč chodit kolem horké kaše? Bigelow chtěla mít ve filmu hezké tváře a ty také velmi rychle našla. Keanu Reeves byl vycházející hvězdou. Neokoukaný herec na startu kariéry, který se objevil v několika nízkorozpočtových filmech pro mladé publikum. Třeba formou praštěné sci-fi taškařice Skvělé dobrodružství Billa a Teda (1989) ztvárnil pravděpodobně nejbizarnější postavu, jakou kdy hrál. S nabídkou neváhal ani vteřinu stejně jako Patrick Swayze, který toužil přesvědčit svět, že není jen tím hezounem z Hříšného tance (1987), co umí hezky kroutit zadkem. Po úspěšném trháku Duch (1990) šlo o další projekt, kde se mohl ukázat v odlišné poloze. Oba herci se spolu na plátně již jednou objevili ve sportovním dramatu Youngblood (1986). Nešlo zrovna o výrazné role, ale pro Bigelow bylo důležité, že se kluci znají a sedí si herecky i lidsky. Jakmile došlo k podepsání příslušných smluv, nastoupila na přetřes důležitá příprava. Začínajícího agenta Johnnyho Utaha a filozoficky založeného zloděje Bodhiho čekal křest ohněm.
Ostrému natáčení předcházel dvouměsíční trénink zahrnující surfování a seskoky s padákem, kterým museli projít Reeves, Swayze a mladá herečka Lori Petty. Surfování dostal na starost instruktor a profesionální surfař Dennis Jarvis. Náročný trénink probíhal na havajském ostrově Kauai, přičemž Swayze jakožto solidní amatérský surfař neměl s krocením vln žádné větší problémy. I když tedy oproti kolegům disponoval značným náskokem, dokázal si i tak zlomit tři žebra při nárazu na skrytý atol. Se stejnou vervou se hnal i do seskoků, protože šlo o jeho další soukromý koníček. Instruktor a prvotřídní parašutista Jim Wallace musel s podivem konstatovat, že Swayze byl opravdová neřízená střela. Zatímco jeho herečtí kolegové skákali z počátku v tandemu (skok ve dvou, kdy je nováček připoután k instruktorovi), Swayze si volné pády užíval sólo. Svým profesionálním přístupem, dobrosrdečností a charismatem, dokázal Swayze své kolegy nejen podporovat, ale nutil je podávat lepší výkony. Krátce poté, co roku 2009 herce zabila rakovina, na něj Lori Petty zavzpomínala jako na dokonalého gentlemana a inspirativního kolegu.
Patrick Swayze na place opravdu připomínal jakéhosi mentora a kamaráda se schopností stmelit kolektiv. Dokonce vyhecoval i zbylé herce ze své zločinecké bandy, aby si seskok vyzkoušeli na vlastní kůži, s čímž se původně vůbec nepočítalo. Musí být skvělé mít na place takového pohodáře, který dokáže inspirovat a vést své kolegy. Je dobré zdůraznit, že Swayze byl oproti Reevesovi o dvanáct let starší. Měl za sebou více rolí, více zkušeností s akčním žánrem a patrně mu vždy scházel pud sebezáchovy. Když ho v geniálně natočených scénách vidíte provádět všechny ty vzdušné kousky, víte bezpečně, že to je skutečně on. Jakmile unikla informace, že Swayze pro film absolvoval více než padesát seskoků, začalo být v kancelářích pojišťovny pořádné horko. Konkrétně producent Peter Abrams byl značně nervózní, byť jeho hlasité protesty krotil ze stínu „železný Jim“. Naštěstí vypadaly natočené denní práce skvostně, takže studio nad faktem, že Reeves a Swayze často odmítali kaskadérský zástup, přivřelo zrak. Záskok přišel jen v těch nejnebezpečnějších sekvencích, mezi které určitě patří závěr filmu s padesátiletou bouří. Do obrovských vln se musel vrhnout slavný surfař Darrick Doerner.
Los Angeles, Kalifornie, Oregon, Havaj a Utah. Tady všude se snímek Bod zlomu natáčel. Kathryn Bigelow si od počátku dokonale sedla se svým kameramanem. Společně dokázali vnést adrenalin do míst, které si o to vyloženě říkaly. Použití ruční kamery během běžecké honičky, hrátky se světlem, díky nimž mohl štáb natočit scénu nočního surfování za dne, nebo efektní používání zpomalovaček. Mimochodem, pes, kterého Reeves nakopne při stíhání vůdce zločinecké bandy, byl umělý. Swayze po svém kolegovi hodil vycvičeného psa ze vzdálenosti necelého metru a o zbytek se postaral rafinovaný filmový střih.
Z podstaty scénáře vyplývalo, že si postavy budou muset několik důležitých dialogů předat i ve vzduchu. Tedy v okamžiku, kdy se obrovskou rychlostí řítí k zemi. Z akustického hlediska jde o nesmysl, neboť masivní šum okolního větru dokonale pohlcuje veškerá vyřčená slova. Vizuální genialita těchto panoramatických sekvencí je ale natolik mocná, že divák nemá potřebu podobné věci řešit. Nebudu již odkládat neodkladné. Nejlepší bude prozkoumat film hezky zblízka.
I dnes, s odstupem mnoha let od premiéry, nezbývá než smeknout nad tím, jakým způsobem dokázala Kathryn Bigelow uchopit celkem tuctovou až kýčovitou premisu příběhu a učinit z filmu Bod zlomu něco jedinečného. Něco, co v bouři precizně nasnímaných akčních pasáží nutí diváka k zamyšlení. Jiné filmy s motivem bankovních loupeží až obsedantně zkoumají mechanismy spáchaného zločinu, ale Bod zlomu se soustředí hlavně na myšlenkové splynutí dvou mužů, kteří z principu nemůžou být více odlišní, a přesto jsou k sobě vázáni něčím, co se dotýká duchovna, intimity a vesmíru. Johnny Utah (Keanu Reeves) je dychtivý nováček v řadách FBI, pro něhož je boj se zločinem drogou, životním stylem a neomezeným zdrojem adrenalinu. Virtuózní surfař Bodhi (Patrick Swayze) miluje nespoutanou sílu oceánu a volnomyšlenkářský přístup k životu. Aby mohl nepřetržitě prožívat své nekonečné léto, musí opakovaně podstupovat riziko v podobě přepadávání bank. Povahy obou hlavních postav se vzájemně stimulují. Protikladná oddanost životním hodnotám z nich činí vzájemnou kořist. Destruktivní předobraz této zvláštní „zamilovanosti“ nabíjí jejich vnitřní dynamiku a zároveň zabraňuje, aby si skutečně ublížili.
Prostořeký agent FBI Angelo Pappas (kouzelný Gary Busey v osvěžující kladné poloze) je přesvědčen, že za letitou sérií bankovních přepadení stojí skupina surfařů využívající krytí v podobě masek amerických ex-prezidentů. Kolegové se mu kvůli této teorii smějí a své nadřízené zase přivádí do varu svou zatvrzelostí. Pappas má v rukávu jeden nepřímý důkaz, který však s pomocí Utaha dokáže převést ve skálopevnou jistotu. Houževnatý nováček lačnící po úspěchu naváže kontakt s nespoutanou Tyler Ann Endicott (Lori Petty). Z mladé dívky se brzy stane milostný bod, ke kterému Utah přilne a zároveň se skrze něj dostane do uzavřené skupiny surfařů vedené magnetizujícím Bodhim. Už úvodní záběr na něj připomíná mýtický výjev hrdinného Poseidóna, jenž krotí divoký vodní živel. Kdo by odolal? Milostný žár je postupně překonán Johnnyho vztahem k Bodhimu, který přeroste v neoddělitelnou fixaci. Nastavené hranice mezi dobrem a zlem jsou narušeny. Tradiční vnímání hrdiny a padoucha se stírá vzájemnou podobností. Oba muži následují své pocity a touhy, akorát že jeden se drží cesty nastavené právním systémem, kdežto ten druhý hledá svůj cíl v zakázaném území. Johnny Utah a Bodhi jsou v zásadě stejní.
Říká se, že zahrát zápornou postavu je podstatně snazší, než ztvárnit charakterního klaďase. Ovšem zahrát padoucha, kterému divák částečně fandí, neb chápe jeho motivace, je skutečná výzva, jaké se Patrick Swayze zhostil s elegancí a naprostou samozřejmostí. Věříte mu každý pohyb, nepatrné gesto a vypuštěnou větu. Jméno Bodhi vychází z buddhistického termínu Bódhisattva. Velmi zjednodušeně se takto označuje člověk usilující o vnitřní probuzení. Pro Bodhiho jsou tím probuzením bankovní loupeže mající podobu vzdoru proti sytému, jež zabíjí lidského ducha. Vidět dokonalé symboly kapitalismu ve formě čtyř ex-prezidentů, kteří kradou peníze, je v jistém ohledu neodolatelné a rebelské zároveň. Jakmile Johnny Utah odhalí, kdo za trestnou činností stojí, je již pozdě, jelikož opojná magie životního stylu surfařů jej lapí do spárů osvícenecké anarchie. Pasáž, kde je tato premisa nejmarkantnější, následuje na konci divoké honičky. Zraněný Utah má Bodhiho na mušce, ale nedokáže stisknout spoušť, protože v jeho nitru dochází k morálnímu souboji. Nakonec obrátí zbraň proti obloze a s extatickým výkřikem vyprázdní zásobník. Dokonalé.
Reeves je ve své první velké roli místy trochu toporný. Na druhou stranu, strnule maskovanou nervozitu krásně vyvažuje postava Swayzeho, jehož lákavá vnitřní integrita je tím, po čem Utah touží. I když se mladý agent snaží dodržovat protokol FBI, srdce i tělo chtějí víc a rival Bodhi vlastní přesně to, co potřebuje, aby se osvobodil. V nejšílenějším dějovém okamžiku se Utah bez padáku vrhne do oblak za Bodhim. Všude jinde by taková scéna zaváněla nechtěnou absurditou, ale všudypřítomná atmosféra a pravidla stanovená režisérkou nedovolí snímku sklouznout do parodické roviny. Chápeme rozpolcenost Utaha i fakt, že Bodhiho nemůže nechat uniknout. Závěrečný akt Bodu zlomu je nesmírně energický a vrcholí hořkosladkým epilogem. Bodhi dostane svobodu, protože vzniklé pouto mezi oběma muži již nejde zpřetrhat. „Bájný“ surfař se naposledy vrhá do náručí obrovské vlny a Utah odhazuje svou placku. Je rovněž svobodný, oproštěn od pravidel systému. Kathryn Bigelow natočila působivý akční monolit, který svou podvratností útočí na principy establishmentu.
Akční scény připomínají malé filmy ve filmu. Mají začátek, průběh i pointu. Vezměme v potaz třeba zpackanou razii uvnitř drogového doupěte. Bigelow přehledně rozmísťuje figury na šachovnici. Vidíme zásahový tým stahující se kolem domu i dealery uvnitř, kteří si záhy uvědomí přítomnost nebezpečí. Žádná hudba, jen zvuk sekačky na trávu. Napětí houstne. Prostřihy na nenasytný břit, jež zarovnává trávník ve vedlejší zahradě, tvoří pevnou součást scény. Divák podvědomě tuší, že sekačka sehraje v sekvenci svou roli, a také že ano. První výstřel rozpoutá akční inferno. Kamera stále udržuje řád a přehled. Dealeři umírají, žena ve sprše křičí pod přívalem svištících kulek. Režisérka si neodpustí zvýraznit sílu něžného pohlaví, když onu nahou ženu nechá odzbrojit a následně zmlátit Johnnyho. Ještě zábavnější je sledovat cameo vystoupení Anthonyho Kiedise, frontmana skupiny RED HOT CHILI PEPPERS, který si ustřelí kus nohy. Následuje závěrečné proskočení oknem a bitva dvou mužů na trávníku, kde se o slovo přihlásí opět sekačka, která celou scénu otevřela a zároveň jí i uzavírá. Takhle má vypadat perfektně zvládnutá akce.
Stejně přísná měřítka snese i pětiminutová adrenalinem nadopovaná běžecká honička, evokující dvourozměrnou skákačku, kde pomyslný „Mario“ sleduje zlou postavičku, která mu ustavičně hází klacky pod nohy (zamyká dveře, shazuje nábytek, používá psa jako štít). Rytmus bicí stopy udržuje napětí, divoká kamera zvyšuje tempo scény a zesiluje klaustrofobický účinek stísněných uliček. Bigelow ví přesně, kdy zpomalit. Akční scény rozmělňuje pravidelnými přestávkami v podobě slunečních paprsků odrážejících třpyt vodní hladiny nebo vyrýsovanými těly surfařů, kteří kloužou na vrcholcích zpěněných vln. Fotogeničnost těchto výjevů krásně umocňuje nevšední hudební vklad Marka Ishama. V kombinaci všech těchto ingrediencí je cosi mystického. Zprostředkovaná meditace formou filmového média.
Rekapitulovat úspěch filmu je trochu komplikované, protože Bod zlomu o své místo na výsluní musel pár let bojovat. První promítání bylo příznačně uskutečněno v rezidenční čtvrti Westwood, severní části regionu Westside v Los Angeles. 12. července 1991 film zamířil do kin po celých Spojených státech. Hned z kraje musel soupeřit s těžkým konkurentem v podobě akční sci-fi pecky Terminator 2: Den zúčtování (1991), která byla do kin nasazena s týdenním předstihem. Jak vidno, James Cameron své manželce nic neulehčil. To bude možná jeden z důvodů, proč se ještě téhož roku rozvedli (míněno s velkou porcí ironie). Bod zlomu s utrženými sto čtyřmi milióny určitě nebyl ztrátový, ale nedá se označit ani jako vyložený kinohit. Kritické reakce se nesly v protichůdném duchu, byť pozitivní ohlasy jednoznačně dominovaly: „Za vlasy přitažená, nesmírně zábavná oslava lidského ducha,“ hlásaly některé filmové plátky.
Pro oba klíčové herce šlo o projekt, který významnou měrou ovlivnil jejich životy. Nutno podotknout, že rozdílným způsobem. Krátce po premiéře byl Patrick Swayze časopisem People vyhlášen za nejvíce sexy muže planety. Podobnou poklonu obdržel o rok později i Keanu Reeves na předávání cen MTV Movie Awards. Bod zlomu učinil z Reevese zatraceně horké zboží. Novodobou hvězdu, která bude v následujících letech stoupat už jen výš a výš. Jsem přesvědčen, že Patrick Swayze předvedl ve filmu nejlepší herecký výkon své kariéry. Nepochopím, jak se takový talent mohl v průběhu času odepsat podprůměrným filmovým balastem, který jeho potenciál spláchl do kanálu. Strašná škoda obzvláště pro oddané filmové fanoušky. Jistě, občas se objevil v zajímavém projektu typu Donnie Darko (2001), ale to byly spíše malé roličky. Svého ultimátního comebacku se nedočkal a bohužel už ani nikdy nedočká.
Bod zlomu byl dlouhá léta komerčně nejúspěšnějším filmem Kathryn Bigelow. Dnes už zasloužilá filmařka a držitelka Oscara za nejlepší režii, nemusí filmovému světu nic dokazovat. Stala se ukázkovým příkladem cílevědomé ženy, která se umí prosadit v tvrdém filmovém businessu. Některými filmy bez problémů zastínila i řadu svých mužských režijních kolegů, přičemž Bod zlomu získal v proudu let zaslouženou nálepku nejlepšího akčního filmu, který režírovala žena. Je pravda, že dnes nejsou filmové režisérky ničím výjimečným, ale jen naprostá hrstka z nich si troufne na tak specifický žánr, jakým je ten akční.
Bod zlomu vnímá řada lidí v rovině skrytého šperku, jehož kouzlo si musí najít každý sám za sebe. Film zůstává dodnes nesmírně inspirativní. Krásnou poctu mu například složila akční komedie Jednotka příliš rychlého nasazení (2007). První příspěvek z nekonečné série Rychle a zběsile (2001) zase film nepokrytě vykrádá. Surfaře nahradili zamračení svalovci a prkna vyklidila prostor řvoucím motorům, ale jinak jde o to samé v bledě modrém. Zmínit musím také stejnojmenný remake z roku 2015, i když si myslím, že Édgar Ramírez a Luke Bracey nesahají dvojce Reeves a Swayze ani po kotníky (o absenci atmosféry nemluvě). Bod zlomu je zkrátka jen jeden. Pouze spojení Bigelow, Reevese a Swayze mohlo zapříčinit vznik filmu, který nám skrze vybroušené režijní řemeslo ukazuje, co to znamená být opravdu naživu.
Vydáno: 1991
USA / Japonsko, 1991, 120 min
Režie: Kathryn Bigelow
Scénář: W. Peter Iliff
Kamera: Donald Peterman
Hudba: Mark Isham
Hrají: Patrick Swayze, Keanu Reeves, Gary Busey, Lori Petty, John C. McGinley, James Le Gros, Bojesse Christopher, Julian Reyes, Daniel Beer, Vincent Klyn, Anthony Kiedis, Christopher Pettiet, Michael Kopelow, Tom Sizemore, Elizabeth Berkley, Debra Lamb, Lee Tergesen, Sydney Walsh, John Philbin, Peter Phelps, Chris Pedersen, Mike Genovese, Richard Grove, Ping Wu, John Apicella, Jack Kehler, Julie Michaels, Galyn Görg, Raymond Forchion, Anthony Mangano, Betsy Lynn George, Jeff Imada, Mick Regan, Gary Roberts
MInule jsem zase kecal. Tohle je totiž další dokonalá deska tohoto úžasného tělesa. Radost tohle poslouchat. Už zas.
Trochu prog rock/metalová exhibice. Toho tydlikání a hračičkování je místy opravdu hodně. Ale tito Švédové umí i příjemné melodie a přirozeně plynoucí pasáže, takže jim to předvádění odpustím. Ostatně, když na to mají, tak proč se trochu nepředvést, že?
Žijeme ve zlatých časech českého thrash metalu! Takové období hojnosti prostě nepamatujeme. Kapely na nás chrlí v horším případě dobré, v tom lepším (i v tomto) desky výborné a my si čvachtáme jako ten pověstný manža. Více v recenzi, teď si třepu palicí.
Švédské duo se na svém dalším albu ještě více vzdálilo postrockovým kořenům a dá se tedy tvrdit, že jejich hudba odplavala do specifické formy indie rocku, který se opírá o robustní kostru shoegaze. Opět slušné album.
Další švédský power metal, kterému vlastně nelze nic vytknout. Dobří zkušení muzikanti, kvalitní produkce a chytlavé melodie. Komponování dle osvědčeného mustru, přesto to dokáže zabavit. Dám tomu ještě pár poslechů a poté zapomenu, že to kdy existovalo.
Nepřístupná a temná blackmetalová deska, která spolu s disonantní nervozitou nabízí i death/doomové nálady. Dostat se tomu pod kůži není snadné, ale odměnou je lavina emocí. Střídmá stopáž navíc ukončí ta "muka" dříve, než by to člověku urvalo hlavu.
Sofistikovaně maluje, točí vtipné filmy, v MORTAL CABINET zanechal výraznou stopu, ze Slavíka ho vyhodili, páč jeho světem je hardcore rap. A je z Rumburku, což leccos vysvětluje! Když šel pro talent, Marty si nabral hrstě. Zase ho ukázal, zpíčenec jeden.